Není šílenství jako šílenství

Martina Boučková, Šílená babička na cestách, Cosmopolis, 2026, ****

První díl mě pobavil, a tak jsem si na lázeňský víkend do Třeboně vzala další pokračování. Když pohoda, tak pohoda – rozhodně jsem tentokrát nechtěla nic vážného. A „šílená babička“ Libuška moje očekávání nezklamala.

Libuška vyráží s kamarádem Tondou do Benátek, a přesto že cizí jazyky příliš neovládá, rozhodně jí to nebrání v poznávání světa. Cestuje s batohem na zádech, využívá Couchsurfing a do dobrodružství se vrhá s odzbrojující samozřejmostí. Já sice také velmi ráda cestuji a v blížící se penzi mám v plánu cestovat ještě víc, ale na Libušku si zatím netroufám. Vyrazit jen tak do Benátek a hledat si ubytování u cizích lidí? To bych asi nedala. I když – nikdy neříkej nikdy.

Líbí se mi její životní filozofie: „Já přece nebudu sedět doma na zadku a čekat, až si pro mě přijde zubatá.“ Libuška se někdy chová opravdu bláznivě, ale za jejími zdánlivě šílenými nápady je především chuť žít, radost a laskavost.

Nejvíc mě zasáhla část, v níž Libuška pomůže „vrátit k životu“ smutnou a mlčenlivou babičku jejich italského hostitele pana Morettiho. Znovu se tu potvrzuje, že radost, podobně jako láska, prochází žaludkem. A možná ještě důležitější je obyčejná lidská pozornost a ochota druhého člověka trochu vytáhnout ze smutku.

Při jedné ze zápletek jsem si dokonce ověřovala, zda ve Španělsku opravdu stačí obsadit prázdný dům a po 48 hodinách získat nějaké právo k němu. Ukázalo se, že jde spíš o rozšířený mýtus spojený s fenoménem „okupas“.

A pak je tu bígl Venca. O útulcích, které zachraňují bígly z laboratoří, už jsem slyšela, takže jsem si při čtení samozřejmě vzpomněla na naše vlastní pejsky z útulku. Kdo ví – možná si jednou pojedeme právě pro bígla.

Šílená babička na cestách je přesně ten typ knihy, který jsem si na odpočinkový víkend chtěla vzít. Je veselá, laskavá a připomíná, že na dobrodružství, nové přátele ani radost ze života nemusíme mít žádný „správný“ věk.