„Je to dlouhé jak aljašská zima.“

Kristin Hannahová, Velká samota, Argo, 2019, **

Anotace
Rok 1974. Ernst Allbright se z bojů ve Vietnamu vrací domů jako jiný člověk. Je neklidný, trpí nočními můrami, nedokáže si udržet práci. Když mu řízením osudu spadne do klína chata na Aljašce, rozhodne se, že se tam i s celou rodinou přestěhuje. Divoká, krásná a nezávislá země se jim má stát novým domovem, kde budou konečně spokojeně žít. Také třináctiletá dcera Leni doufá, že společný nový začátek alespoň trochu zklidní bouřlivý vztah jejích rodičů.

Po příchodu na Aljašku se zprvu zdá, že se jejich nové útočiště a společenství místních drsných a silných mužů a ještě silnějších žen skutečně stane lékem na všechna jejich trápení. Když však přijde zima, Ernstův psychický stav se prudce zhorší a rodina Allbrightových se začne nezadržitelně rozpadat. Spolu s další vánicí zasáhne Leni a její matku poznání, před kterým tak dlouho zavíraly oči: v okolní divočině je nikdo nezachrání, pokud jim má někdo pomoct, musejí to být ony samy. Velká samota je úchvatný příběh o lidské křehkosti a houževnatosti, o nádherné, ale nesmiřitelné přírodě, která měří všem naprosto stejným metrem.

Viděla, jak na lidi smrt působí, všímala si jejich skelných pohledů, toho, jak vrtěli hlavami, jak své věty končili v půli, protože se nemohli rozhodnout, jestli je ze smutku vysvobodí spíš slova nebo mlčení.
Leni se do té doby neznala s nikým, kdo by zemřel. Vídala smrt v televizi, četla o ní ve svých oblíbených knížkách (smrt Johnnyho ve Ztracencích ji úplně zdrtila, teď ale poznala její celou pravdu. V literatuře znamenala smrt řadu věcí: poselství, katarzi, trest. Některé smrti způsobila zástava tlukoucího srdce, jiné smrti byly otázkou volby, jako když se Frodo vydal do Šedých přístavů. Smrt člověka nutila k pláči, naplňovala ho smutkem, v jejích nejlepších knížkách ji ale provázel také mír a uspokojení, pocit, že daný příběh končí tak, jak měl.
Teď viděla, že ve skutečnosti tomu tak není. Člověku se v nitru otevřel smutek a změnil jeho vidění světa. Str. 136

Titulek této dojmologie jsem si vypůjčila z recenze Aleše Palána Román o samotářích na Aljašce: Jiskřivá příroda a příběh jako z červené knihovny, kterou vám doporučuji přečíst dříve než knihu, pokud nechcete být zklamáni. Tj. pokud by vám bylo líto času na přečtení bezmála pěti set stránek předvídatelného obsahu, tiskových chyb a přeslazeného konce.  Palán mi "píše" z duše, lépe bych to nevyjádřila. O to více se těším na jeho čtvrteční návštěvu v naší knihovně.

Jednu hvězdičku jsem přidala za volkswagen. V tom by se mi líbilo procestovat kontinent, tak jako babička :)