Ctitelé katastrof aneb Za vším najdeš Fina
Katja Pantzar, Sisu, odolnost, síla a štěstí po finsku, Mladá fronta, 2018, ***
Petr Prouza, Ctitelé katastrof a Hitlerova tužka, Fragment, 2008, *****
Pod vlivem knih o dánském hygge a lykke jsem v knihovně samozřejmě sáhla i po finském sisu. Vždyť mít před pěti týdny štěstí, nespadla bych, mít odolnost a sílu, vyskočila bych po pádu jako srnka a pokračovala dále v ladné chůzi životem. Tak jsem se s nohou v ortéze alespoň při čtení vydala zpět do Finska.
Sisu není tak „útulné a pohodlné“ jako hygge. Podle autorky jsou v lidském životě důležité: sauna, koupání v ledové vodě, zdravá strava, pohyb v přírodě a minimalismus – nehromadění věcí. Nic nového pod sluncem, ale připomínat je to třeba.
Málokdy se vracím k přečteným knihám. Sisu mi však z dlouhodobé paměti vyplavilo titul Ctitelé katastrof a Hitlerova tužka. Sotva jsem se do něj znovu začetla, ocitla jsem se opět v Ateneu a v hlavě mi zaburácel symfonický metal finské skupiny Nightwish. Ptáte se, co má tato nesourodá trojice společného? Haavoittunut enkeli.
V helsinském muzeu jsme s dcerou hodnou chvíli strávily před obrazem Huga Simberga Zraněný anděl. Jelikož jsem rozuměla jen tvarům a barvám (levá hemisféra byla na dovolené), dohledávala jsem si na internetu další informace. Strejda Gůgl mi tenkrát nabídl nejen malíře, ale také krásné video s metalovou písní Amaranth. A za pár týdnů jsem náhodou (?) v knihovně narazila na Prouzovu knihu se Simbergovým obrazem na obálce.
Anotace:
Autor zobrazuje v rozmezí celého 20. století ságu rodiny Kalurových nemilosrdně ovlivňovanou kotrmelci dějin v prostoru střední Evropy. Vyprávění se odehrává na území Československa, Německa a Finska. Osudy hlavního hrdiny Davida Kalura se odvíjejí na hraně prolínání záznamů skutečných událostí se sugestivní, až magickou fabulací, kde je místo i pro zraněného, krvácejícího anděla. Hitlerova tužka putuje dějem jako výhružný, temný symbol, ale je to i věcný artefakt, který sehraje zásadní roli v životě dědečka hlavního hrdiny. V příběhu se nacházejí autentické situace, zachycující známé osobnosti české společnosti, např. Emila Zátopka, Jana Wericha, Václava Havla nebo Milana Kunderu, v nečekaných charakteristikách. Kniha přesvědčivě dokládá, že černobílé vidění lidí i událostí v každodenním životě selhává.
Knihu nelze „zhltnout na jeden zátah“. Autor totiž střídá nejen formu vyprávění – ich a er, ale také časové roviny. Musela jsem nejen číst velmi pozorně, ale často jsem měla důvod k zamyšlení nad textem. A nejen nad stěžejní otázkou románu „Kdo jsme?“.
„…Vy jste zdejší? … Ano … Ale nejste Čech? … Ne…“
Jsme Češi, Němci, Poláci, Židé, Prajzáci, Keltové, Slované, potomci cizích armád putujících přes naše území?
Máte-li rádi „přemýšlivou literaturu“, sáhněte po Ctitelích katastrof.
PS: Věřte, že Nietzscheho nejslavnější dílo Tak pravil Zarathustra, stejnojmenná symfonická báseň Richarda Strausse a film Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná Odyssea mají také něco společného.
PPS: Kiitos, Suomi!