Úkol č. 4
Doporučený úkol na duben: Přečíst si knihu, kterou inspirovalo nějaké místo z Agathina života.
Vybrala jsem si Zapomenutou vraždu, Odeon 1986, ****
(hotel Imperial v Torquay, rodném městě Agathy Christie)
Anotace
Mladí novomanželé Reedovi se stěhují z Nového Zélandu do půvabného anglického přímořského letoviska Dillmouth. Zakoupili si tu malou viktoriánskou vilku. Gwenda Reedová však ale díky záhadným a ne právě příjemným útržkům vzpomínek, které se jí začnou vybavovat, pomalu nabude děsivé jistoty, že v tomto domě už kdysi byla a stala se v něm svědkyní vraždy. Podaří se jí za pomocí slečny Marplové sestavit ze střípků vědomí, zasutých hluboko v paměti, skládanku, která odhalí tajemství dávného zločinu?
Gwenda chvíli zírala na slečnu Marplovou a potom si odhrnula vlasy z čela.
"Proč jsem to řekla?" zeptala se. "Proč jsem řekla Helena? Já přece žádnou Helenu neznám!"
Svěsila zoufale a beznadějně ruce.
"Tak to vidíte," zvolala. "Jsem přece jen blázen. Vymýšlím si věci. Vidím věci, které neexistují. Napřed to byly ty tapety - ale teď už jsou to mrtvoly. Můj stav ze zhoršuje."
"Jen nedělejte, má milá, žádné ukvapené závěry."
Ano, je to tak. Dlouhodobá paměť, zejména ta biografická, je velmi nespolehlivá. Velmi často se stává, že si vzpomínky "upravíme" a pak se divíme, že na abiturientském večírku vypráví tři spolužáci jednu a tutéž příhodu rozdílně. Nemluvě o třech svědcích autonehody, kteří mají popsat, co se událo. Dopraváci by mohli vyprávět...
V případě Gwendy však nešlo o vzpomínky upravené, nýbrž hluboko zasuté. V tom je naopak kouzlo dlouhodobé paměti. Co si do ní jednou uložíme, to tam zůstane zpravidla navždy. Vyjma postižení mozku úrazem, mrtvicí nebo demencí. Např. u Alzheimerovy choroby "odchází" DP jako poslední. A že si často nemůžete na něco vzpomenout? To by bylo na samostatnou lekci.
Informace se z našeho mozku často vynořují na podnět. U naší hrdinky to byla náhodná návštěva domu, kde - aniž by si to pamatovala - žila jako velmi malé dítě. Prostředí - podnět - v ní začalo vyvolávat vzpomínky... A jak už to u Agathy Christie bývá, jsou to vzpomínky přímo vražedné.
Příběh se rozvíjí pomalu, nenápadně. S počtem stránek se však zvyšuje počet účinkujících - osob, které by mohly znát okolnosti téměř dvacet let staré události. Do děje se zaplétá nejen Gwenda s manželem, ale také paní Marplová. Její role je tu však poněkud upozaděna. Tu a tam na přátelské návštěvě u pamětníků něco zjistí, ale své závěry si dlouho nechává pro sebe. Dává tak prostor v pátrání nejen novomanželům, ale také čtenáři.
Zapomenutá vražda bývá často mylně označována jako autorčin poslední román. Byl sice vydán až v roce 1976 po její smrti, ale napsala ho pravděpodobně během druhé světové války. Mimochodem, pozorný a historie znalý čtenář to jistě vydedukuje z popisů prostředí, společnosti, životního stylu ap.