Úkol č. 1

16.01.2020 16:28

Přečíst si nějakou knihu Agathy Christie, kterou ona sama hodnotila jako oblíbenou. V roce 1972 napsala Agatha Christie dopis japonskému fanouškovi a v něm uvedla svou aktuální TOP desítku.

 

Moje první setkání s detektivkou zařídil A. C. Doyle. Tehdy jsem v knize Muž s dýmkou a houslemi poznala kouzlo metody deduktivní a zůstala pod jeho vlivem až dodnes. Samozřejmě i díky geniálnímu televiznímu zpracování Stevena Moffata a Marka Gatisse, v hlavní roli s charismatickým Benedictem Cumberbatchem. Je neuvěřitelné, že seriál vznikl už před deseti lety. Kdoví, zda se dožiji páté řady …

Agathu Christie mi poprvé představil až David Suchet, dle mého mínění nejlepší filmový představitel Hercula Poirota všech dob. Teprve když jsem se z bankovní úřednice přerodila v knihovnici, považovala jsem za svou „povinnost“ přečíst si alespoň Mrtvou v knihovně. Tak jsem se seznámila se slečnou Marplovou. Ale nic naplat, David je David.

Dcera, žijící v Británii a také velká čtenářka, našla v poslední době oblibu právě v detektivkách. Dříve, než se dostala k nám, zhltla v angličtině celou Fisherku. Pak přišla na řadu Agatha. „Co na ní ta holka má?“ vrtalo mi hlavou. Pokusím se to zjistit v této výzvě.

 

Z nabízené TOP desítky jsem si vybrala Hadí doupě, Knižní klub, 2017, ****

 

Anotace:
Hadí doupě – příběh, který na scénu nepřivádí ani slavnou slečnu Marplovou, ani bystrého ješitu Hercula Poirota, a dokonce ani Tommyho Beresforda a jeho ženu Pentličku; přesto jej jeho autorka opakovaně označila za jednu ze svých nejoblíbenějších detektivek.

Ve velkém, poněkud bizarním domě na londýnském předměstí žije rozvětvená rodina řeckého přistěhovalce Aristida Leonidese. Když náhle starý pán za podezřelých okolností zemře, vše nasvědčuje tomu, že byl úkladně zabit a že pachatele je nutno hledat právě v okruhu rodinných příslušníků. Vždyť příslib tučného dědictví je tak lákavý... Ovšem motivů vraždy může být přinejmenším tolik, kolik žije na sídle lidí.

O ruku milionářovy vnučky Sofie se shodou okolností uchází syn kriminalisty ze Scotland Yardu – napůl host v domácnosti a napůl amatérský detektiv začíná luštit hádanku, jejíž řešení vyráží dech. Jaké štěstí pro čtenáře, že před více než padesáti lety nepodlehla Agatha Christie naléhání vydavatelů a odmítla závěr Hadího doupěte přepsat!

 


Dvě stě stránek jsem přečetla za jedno odpoledne. To svědčí nejen o literárním umění autorky, ale také o schopnosti překladatele Karla Voleského, který tu a tam archaickými výrazy skvěle navodil atmosféru poloviny minulého století. Popisy prostředí a skvěle vykreslené charakteristiky postav přímo povzbuzovaly fantazii k vizualizaci „křivého“ domu a jeho obyvatel.

Děj, psaný v ich-formě, pádil nezadržitelně vpřed a mé šedé buňky mozkové šrotovaly na plné obrátky. Kdo by tak mohl být vrah? Ta či ona? Ten, nebo ten druhý? Kdepak! Závěr je skutečně šokující. I když pár náznaků v textu samozřejmě bylo. Ale kdo by tomu věřil, dokud to neměl černé na bílém!

Trochu mi zde chyběl geniální detektiv se svými úžasně kreativními závěry a přebývala milostná linka. I když bez ní by neměl náš amatér důvod se do oné zapeklité situace dostat. Co mi rozhodně nechybělo, jsou popisy krvavých a trýznivých scén, které jsou v posledních letech hlavní součástí krimi-thrillerů. Není nad klasiku!

 

Předchozí

Vyhledávání

Kontakt

Zdeňka Adlerová