Tak jsem to stihla!

Jan Štifter, Vltavice, Vyšehrad, 2026, ***** 

Zítra (15. 9. 2026) přijedou do naší knihovny dva jihočeští spisovatelé – Jiří Březina a Jan Štifter. A i když skóre přečtených knih zatím vyznívá v neprospěch pana Březiny, neodolala jsem a novinkou Vltavice jsem Štifterův náskok ještě zvýšila. Skvělá kniha a pohodově strávený víkend. Už se těším, až se při besedě dozvím více o jejím vzniku.

Jan Štifter má nádhernou češtinu a střídání časových rovin po krátkých kapitolách je čtenářsky velmi příjemné. Příběh se odehrává především ve dvou obdobích – v letech 1900 a 2025. Podle autorových slov to měla být původně detektivka, nakonec však zvítězila témata domova, ztráty, lásky a rodiny. I když bez vraždy se to nakonec neobešlo. :o)

Příběh nás zavádí do Dolní Vltavice, vesnice, která zmizela pod hladinou Lipenské přehrady. Kostel, škola, hřbitov i domy – všechno zůstalo pod vodou. Stavba přehrady byla bezpochyby velkým společenským a politickým tématem, Štifter se však soustředí především na „malé“ obyčejné lidi, jejichž životy zásadně změnila. Mnozí z nich, Němci, byli navíc po druhé světové válce odsunuti.

Dávná historie přitom zasáhne i lidi v současnosti. Přiznávám, že jsem zpočátku trochu tápala a přemýšlela, proč je hlavní postavou Ema, šedesátiletá žena, která ve Vltavici nikdy nežila. Autor však postupně odhaluje souvislosti a v další části knihy, odehrávající se v letech 1982 a 2025, přichází se zápletkou, která vše propojí. A funguje to výborně.

Hlavní postavy Dor a Ema jsou smyšlené. V příběhu z minulosti však autor vychází ze skutečné historie Dolní Vltavice, zatímco v současné linii se podle jeho slov v některých postavách poznávají jeho přátelé. Možná i proto působí příběh tak uvěřitelně a přirozeně.

Potěšilo mě také drobné propojení s Jiřím Březinou. 
… přivezla si s sebou (Ema) novelu Labuť a lovec Jiřího Březiny z Budějovic, byla na jeho literárním čtení... Březina tvrdí, že jsou lipenské břehy plné pazourků, ale ona spíš věří na kus středověkého pranýře. str. 67
Takové nenápadné propojení obou autorů mě opravdu pobavilo.

Vltavice je kniha o místě, které zmizelo, ale také o tom, že některé věci voda neutopí. Jen je na čas umlčí. A možná právě proto ve mně po dočtení zůstala otázka z anotace: Co zůstává, když místo zmizí z mapy?

Za mě rozhodně stojí za přečtení. A teď už jen zbývá zjistit, co o jejím vzniku prozradí sám Jan Štifter na zítřejší besedě.

PS: Právě jsem si vypůjčila audioknihu Jiřího Březiny Mimo obraz :o)