Sto let života během jednoho víkendu

Debra Oswaldová, Sto let s Betty, Jota, 2026, *****

Anotace
Seznamte se s Betty – jednou obyčejně neobyčejnou ženou, skvělou vypravěčkou, odvážnou feministkou, věčně zvědavou a neuvěřitelně starou. V předvečer oslavy svých stých narozenin nám Betty vypráví svůj příběh.

Narodila se do chudé rodiny v předválečném Londýně. Po všech prožitých hrůzách se chopí šance začít nový život jinde a emigruje do Austrálie. Na palubě zaoceánské lodi se spřátelí se třemi lidmi, kteří zásadně ovlivní běh jejího života – Pearl, dobrosrdečnou dívkou do nepohody; Athénou, Řekyní plnou ideálů; a Leem, německým Židem, který kvůli válce přišel o celou rodinu.
V průběhu století plného společenských otřesů nás Betty zavede na australské předměstí 50. let, do předních linií protiválečných protestů a hnutí za svobodná práva žen v 70. letech, doprostřed krize AIDS v 80. letech, do Londýna, Sydney i Mexika.
Sto let s Betty je román o silné, inteligentní ženě, která se narodila příliš brzy na to, aby využila svůj talent, aniž by musela neustále o všechno bojovat. Je o síle mateřství, o rodině, kterou si budujeme, a o tom, jak odhodlání žít naplno se všemi radostmi i strastmi může přinést život, který přesahuje naše nejdivočejší představy.


Příběh stoleté Betty mě zcela pohltil. Čtyři sta stran se může někomu zdát mnoho, ale já mám pocit, že bych klidně mohla číst dál.

Betty působí autenticky. Není to jen „silná literární hrdinka“, ale skutečný člověk – se svými pochybnostmi, slabostmi i odvahou. Právě propojení jejího fiktivního osobního příběhu s reálnými dějinami je jednou z nejsilnějších stránek knihy. Oswaldová dokázala fabulaci a realitu propojit tak přirozeně, že jsem si, tak jako u další vynikající knihy z Joty Bdít nad ní, tu a tam ověřovala, co je historický fakt a co literární fikce.

Velmi zajímavé je také zachycení proměn společnosti – od konzervativních 50. let přes bouřlivé období občanských a feministických hnutí až po pozdější léta poznamenaná krizemi i nově nabytými svobodami. Autorka přitom ukazuje, jak tyto celospolečenské změny dopadají na konkrétní lidské osudy. Zajímavý je i kontrast mezi Evropou a Austrálií, který mě přiměl ke srovnávání.

Kniha však nestojí jen na historii. Je především hluboce lidská. Vypráví o různých podobách lásky – sourozenecké, partnerské, mateřské i přátelské – a o tom, jak zásadní roli hrají vztahy - zejména v dětství, mládí - v utváření našich životů. Stejně důležitým motivem je i neustálé hledání sebe sama, pochybnosti a snaha přijmout vlastní minulost.

Text plyne lehce. Proto není divu, že se dá „prožít celé století během jednoho víkendu“. Přitom nejde o povrchní čtení – naopak, kniha v čtenáři zůstává a nutí ho přemýšlet ještě dlouho po dočtení.

Sto let s Betty je román o životě v celé jeho šíři – o vzletech i pádech, o bolesti i radosti, o ztrátách i naději. Proto si myslím, že právě proto dokáže oslovit čtenáře napříč generacemi.

PS: Kdybych měla ocitovat vše, co mě zaujalo, musela bych opsat půl knihy. Tak alespoň jeden odstavec, který souvisí s mými radami na kurzech trénování paměti: Stres je zabiják mozku. Vytvořte si proto seznam příjemných, krásných vzpomínek. Když budete smutní, nešťastní, vyberte si jednu a zkuste se "do ní vrátit". 

Dovolte mi, abych se vyjádřila k radě, že „člověk musí žít přítomností“, která se často omílá jako nějaké nařízení. Do jisté míry ji vnímám jako hodnotnou. Věnovala jsem se meditaci a zažila jsem, jak člověka uklidňuje, když se soustředí na nádech a výdech. Všechna pozitiva bloudivého nervu. Ale teď bych ráda vznesla argument ve prospěch umístění mysli do různých bodů na časové ose dle potřeby. Vychutnávat si minulé radosti je způsob, jak v sobě bez rizika nechat kolovat chemické látky podporující dobrou náladu. A věřím, že „žít budoucností“ má také svoji hodnotu – představovat si věrohodně budoucí okamžik, kdy aktuální utrpení dospěje ke konci a člověku se pravděpodobně zase vrátí dobré pocity. Trik spočívá v umění vědět, kdy žít minulostí, kdy přítomností a kdy budoucností. Každopádně žádný namyšlený všeználek vám nemá co vykládat, abyste se styděli za to, že nežijete přítomností. Str. 131