Síla dopisu
Carsten Henn, Dopisy na svačinovém papíru, Kontrast, 2025, *****
Anotace
Milý, poetický román o dvou lidech, kteří jsou jako voda a oheň, o střetu lásky a svobody, o nezávislosti i touze někam patřit. Na pozadí něžného milostného příběhu hledá Carsten Henn odpověď na otázku, jestli směřování svého života určujeme sami, nebo o nás necháme rozhodovat jiné, zda nás řídí osud, náhoda či naše svobodná vůle. Kdo dnes ještě píše dopisy? Skutečné, na papíře a rukou? Určitě Kati Waldsteinová, která se na prahu čtyřicítky rozhodla začít nový život a dopisy psanými na svačinovém papíře se loučí se všemi, kdo ji v životě nějak ovlivnili – v dobrém i špatném. Milá prodavačka, přísná učitelka, bývalý manžel. Jednoho dne se potká se Severinem, poněkud tajemným člověkem bez domova. Na ulici tohoto ladiče klavírů dostala nešťastná událost, kterou zavinil. Pevně však věří, že Kati a její rodná obec jsou jeho osud.
Carsten Henn ve své knize nabízí příběh, který na první pohled působí lehce, ale v hloubce nese témata, které v nás mohou bolestně rezonovat. Jedním z nich je mlčení – lidská chyba, která dokáže oddělit i ty, kteří by si k sobě jinak našli cestu.
Pro mě, trenérku paměti, je však kniha silná ještě z jiného důvodu. Ústřední nápad – psaní dopisů – je sám o sobě skvělý. Autor zde připomíná, jak důležité je psát rukou: myšlenky se zpomalí, vyjasní, člověk se na chvíli zastaví a dovolí si události znovu prožít a zejména procítit. Právě to je dovednost, kterou bych chtěla předat i účastníkům svých kurzů: dopisy, deníky a ručně psané vzkazy jsou nejen tréninkem mozku, ale i formou psychické pomoci.
Příjemnou součástí příběhu je hudební linka. Melodie zde dokreslují atmosféru a prohlubují prožitek ze čtení. Stěžejní skladbou je Beethovenova šestá, Pastorální.
Henn touto knihou nabádá: mluvme, pišme, sdílejme. Nejen pro druhé, ale i pro sebe. Výsledkem je laskavá, čtivá a hluboce lidská kniha, která osloví každého, kdo věří v sílu slov – ať už napsaných, nebo konečně vyslovených. Určitě si najdu čas na jeho předchozí dvě knihy.
Několik citátů z knihy:
Na rozhovorech o knihách je dobré to, že člověk mluví vždy i o sobě. Většinou aniž si to uvědomuje. str. 67
"Dneska spoustě lidí připadá, že jsou uvězněni v nesprávném těle. Já si ovšem myslím, že mnohem víc lidí vězí v nesprávném zaměstnání. Aniž si to uvědomují. Pro ně je povolání jako kus oblečení, který jim někdo podal a oni ho teď nosí každý den. Na mnoha místech je škrtí, na jinýh je krátký a lidi mrznou. A po pár letech si řeknou, že to tak prostě má být. Ale ono nemusí." str. 96
… úsměv pomáhá. Se vším. Svět je díky němu o pár gramů lehčí. str. 107
Mnoho lidí schovává negativní pocity v odlehlých komůrkách svého srdce. V některých leží hanba, jiné za těžkými dveřmi uchovávají smutek nebo vztek. Jenže to všechno se dere ven, ohýbá panty, mačká rámy, až to deformuje nejenom ony komůrky, ale nakonec i celého člověka. Str. 123