Setkání po letech
Richard David Bach, Jonathan Livingston Racek, Argo, 2017, ***** a Nikdo není daleko, Synergie, 1999, *****
Anotace
Novela o racku Jonathanovi je podobenstvím o lidech-ptácích toužících po poznání a naplnění života, po lásce, svobodě a volnosti. Ani po téměř padesáti letech od svého vzniku neztratila nic na síle a kráse. Tento příběh je napsán pro ty, kdo jdou za hlasem svého srdce a vytvářejí si svá vlastní pravidla, pro ty, kdo vědí, že život je ve skutečnosti mnohem bohatší, než se při povrchním pohledu zdá. Právě ti poletí s Jonathanem Livingstonem Rackem výš a rychleji, než si kdy mohli přát.
Před dvaadvaceti lety pozvala malá holčička Rae Hansen Richarda Bacha, aby s ní oslavil její páté narozeniny. Byla pevně přesvědčená, že svého přítele brzy uvidí, přestože mezi nimi leželo tisíce kilometrů pouště a hor. V tomto kouzelném příběhu, který byl od svého prvního vydání v roce 1979 přeložen do mnoha jazyků a inspiroval čtenáře na celém světě, se dozvíte, jak se Richard na oslavu dostal a jaký zvláštní dárek Rae přinesl.
Přestože jsem obě knihy četla už před lety, jejich obsah ve mně stále zůstává jako připomínka toho, co je v životě podstatné.
Jonathan Livingston Racek je na první pohled jednoduchý příběh o rackovi, který se odmítá smířit s průměrností svého hejna. Touží létat výš, rychleji, svobodněji – ne proto, aby vynikal, ale protože cítí, že právě v tom spočívá smysl jeho existence. Bach zde s rozvíjí myšlenku osobní svobody, odvahy jít vlastní cestou a překonávat hranice, které si často vytváříme sami. Racek Jonathan není jen postavou, ale symbolem každého z nás, kdo někdy pocítil vnitřní volání po něčem hlubším.
Nikdo není daleko je příběh o vztahu, o spojení dvou bytostí, které není omezeno časem ani prostorem. Bach zde s citem ukazuje, že skutečná blízkost nevychází z fyzické přítomnosti, ale z hlubokého porozumění a otevřenosti. Slova působí téměř jako poezie – jsou jednoduchá, ale nesou v sobě silnou emoci. Knihu doplňují nádherné dvoustránkové ilustrace Martiny Richterové.
Obě knihy spojuje autorův typický styl: lehkost, čistota a jakási tichá víra v dobro člověka. Nejde o moralizování, ale o nenápadné vedení čtenáře k zamyšlení. Bach dokáže psát o svobodě, lásce a smyslu života s takovou přirozeností, že jeho myšlenky nepůsobí nuceně – spíše se nenápadně usazují a postupně v nás doznívají.
To, co na těchto knihách zůstává nejsilnější i po letech, je jejich lidskost a něha. Připomínají, že každý z nás má právo být sám sebou, hledat vlastní cestu a zároveň neztrácet schopnost milovat a být blízko druhým. Jsou to knihy, ke kterým se člověk nevrací kvůli ději, ale kvůli pocitu – pocitu klidu, naděje a vnitřní svobody, který v něm zanechávají.
PS: Knihu Nikdo není daleko najdete v seznamu - sice neaktualizovaném, ale přesto stále platném - na stránce Bibliohelp.cz. V naší knihovně mají tyto publikace piktogram "záchranný kruh".
PPS: V posledních dnech jsem se snažila přečíst knihu Dory Kaprálové Mariborská hypnóza, která právě získala nominaci na Magnesii Literu. Chvíli jsem byla nadšená, chvíli zhnusená. Nedočetla jsem. Ale těším se na setkání s autorkou. :o).