Pro mě KNIHA ROKU

Jean-Baptiste Andrea, Bdít nad ní, Jota, 2025, *****

Anotace
Román o neobyčejném osudu dvou lidí, kteří se nikdy neměli potkat, oceněný v roce 2023 Goncourtovou cenou. V italském klášteře umírá muž, obklopen tichou přítomností mnichů. Už čtyřicet let mezi nimi žije, aby nad ní bděl. Nad kým nebo nad čím? A proč musí být ukrytá? Během svých posledních hodin, na pomezí vzpomínek a blouznění, se sochař Mimo Vitaliani noří do příběhu svého života. Do let, kdy žil jako učedník u tyranského kameníka v italském městečku Pietra d’Alba, v srdci panství rodiny Orsiniů. A především do chvíle, kdy poznal jejich jedinou dceru – nezkrotnou Violu. Mimovi osud rozdal špatné karty, v jeho rukou se však skrývá skutečný talent. Naopak Viole Orsiniové dopřály sudičky téměř vše. Narodila se do šlechtické rodiny a dětství strávila ve stínu paláce. Je však příliš svobodomyslná a vášnivá a má v sobě příliš mnoho ctižádosti, než aby se spokojila s rolí, která jí byla předurčena. Přestože oba pocházejí z neslučitelných světů, okamžitě se spřátelí. Spojeni přísahou i nezdolným poutem procházejí léty plnými hněvu, během nichž je v Itálii na vzestupu fašismus. Jejich cesty se rozcházejí a zase se potkávají, střídavě jsou z nich přátelé a nepřátelé, neschopni své vzájemné přitažlivosti podlehnout – ani se jí zbavit.


Tento román patří k těm vzácným literárním dílům, která po poslední větě zavírám pomalu, jako něco vzácného a těžko nahraditelného. Celý text působí dojmem, jako by autor zapisoval skutečný životní osud. Osud tak důvěryhodně a detailně vykreslený, že jsem často zapomínala, že mám před sebou fiktivní dílo.

Zároveň je to kniha o umění, stárnutí, paměti a o poslední cestě člověka. A v neposlední řadě je to dechberoucí óda na přátelství – ne to idealizované, ale skutečné, životodárné. Takové, které nese člověka dál, i když se ocitne na dně, a které je nakonec možná tou nejčistší formou lásky.

Andrea skvěle pracuje s časovými rovinami. Přítomnost, kdy sledujeme Mimovu poslední cestu, a dávná minulost, v níž se odkrývá jeho životní příběh, se střídají s lehkostí. Jako by autor připomínal, že život sám je směsicí náhod, pádů a vzestupů, že mnohé pochopíme až zpětně a některé věci možná nikdy.

Román Bdít nad ní je výjimečný. Je to kniha, kterou nejen čtete, ale v níž nějakou dobu i žijete. A nakonec kniha, která zůstává – v paměti, v emocích, v tichých chvílích, kdy si člověk vzpomene na vlastní přátele, na vlastní cesty a na vlastní nenaplněné sny.

Pět hvězdiček je málo. Pro mě je to supernova.