Ohlušující ticho
Alena Mornštajnová, Tiché roky, Host Brno, 2019, *****
Anotace
Bohdana je uzavřená dívka, která žije pouze s mrzutým otcem, a dobrosrdečnou, ale poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě, a také tajemství, které ji nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v nemocnici oslovila „Blanko“?
Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Jenže jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo.
Nový román Aleny Mornštajnové je odlišný od předchozích. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky.
Nechápu. Jak to, že ve svém novodobém „čtenářském deníku“ nemám ani čárku o Haně? Myslím Hanu Aleny Mornštajnové. Proklikávala jsem složky v počítači i stránky na sítích a našla jsem jen svou stručnou noticku na Databázi knih: Netušila jsem, že to bude "o tom". Ale bylo... Hrůzném, strašném, smutném osudu Židů za války i po ní. "Podle skutečných událostí"... Skvěle se čte, nechce se však zažít...
Nyní vyvstává otázka, co napsat k Tichým rokům. Kniha má na čtenářských sociálních sítích již tisíce hodnocení, stovky komentářů a desítky recenzí. Jsem si jistá, že k ní už nelze napsat nic nového. Proto budu stejně jako u Hany, stručná:
Tiché roky jsou skvělé, silné, plné hlubokého smutku i nezdolného optimismu, lásky i nenávisti. Všeho, co s velkou pravděpodobností provází život každého z nás. I když stále tvrdím, že kdybychom spolu více mluvili (ne komunikovali, skutečně naživo hovořili), bylo by méně nedorozumění, strachu, úzkostí a stresu. Ale také méně takových příběhů.
Řeč Aleny Mornštajnové je jasná, srozumitelná a lidsky blízká. Knihu stěží odložíte. Čtení vám zabere pár hodin, ale myslet na Bohdanin příběh budete ještě dlouhé dny poté.
Pokud přece jen toužíte po odborné recenzi, přečtěte si Marka Lolloka.