Ne každému je dán dar víry
Sarah Haváčová, Nečekat - Putování do Fátimy a zpátky k sobě, Mladá fronta, 2023, ****
Anotace
Pandemie převrátila herečce Sarah Haváčové život vzhůru nohama. Ze dne na den se zavřela divadla a Sarah se náhle ocitá ve vzduchoprázdnu. Z ničeho nic přestává vstávání v pět ráno, ruší se maskérny, seriály, přesuny mezi lokacemi, fotografování, zkoušky a večerní představení. Samota otevírá otázky, jaké je její místo ve světě? Je tohle ten život, který vždycky chtěla? Jak se vypořádat s pochybnostmi o sobě samé, s láskou, vztahy, s přítomností?
Pro odpovědi na své životní otázky se vydala Sarah Haváčová, původně jako nezávazná cestovatelka, do portugalské Fátimy. Aby si srovnala myšlenky, aby zažila dobrodružství, spala pod hvězdami, byla sama se sebou. Prostý turistický výšlap se během dní přetavil v duchovní cestu, během které rozmlouvá se svým vnitřním já, s fiktivní Marií. Cesta do Fátimy je tak pro ni zároveň cestou do vlastního nitra, kde se Sarah setkává s kýmsi nečekaným: se sebou sama.
Úspěšná herečka, které patří role v Národním divadle a na dalších divadelních scénách píše, bedekr s nadstavbou příběhu a bonusem autentické zpovědi a aniž by to Sarah postřehla, vrací se jiná. Pracuje v nemocnici na covidovém oddělení, rovná vztahy i svůj život a po znovuotevření divadel se znovu vrací do denního sprintu. Stejná, avšak s dotekem věčnosti.
Číst zpověď člověka, o kterém máte vytvořenou mediální představu, rozšířenou o pár chvil osobního setkání, může být šokující. Alespoň tak na mě působily první stránky této velmi zajímavé knihy. Cože!? To má být ona urozená princezna, seriozní policistka, statečná houslistka...?! Ano, je. Herci ve skutečnosti nejsou hrdiny z pláten kin, televizních obrazovek či divadelních prken, se kterými si je ztotožňujeme. Žijí stejné, obyčejné životy jako my ostatní. Anebo taky ne.
Knih o výpravách na poutní místa, zejména o Caminu, je mnoho. Nenechte se však mýlit podtitulem Putování do Fátimy... Tento "cestopis" je více o hledání jiného cíle. Sebe sama. To, že najde (..), je i pro ni nečekané.
Na bezmála třech stech stránkách zve Sarah Haváčová čtenáře do svého niterného soukromí. Začíná "covidovým" zavřením divadel v říjnu 2020 a končí květnem 2023, kdy se před mladou ženou otevřel Nový Začátek. Na psaní, a vlastně i na život, nebyla sama. Děj totiž vypráví Sarah a její alter ego Marie. Tento fakt mě naprosto vtáhl do čtení. Mé druhé jméno v křestním listu je také Marie, a protože jsem Blíženec, vím o vnitřních dialozích své.
Autorka se však vrací i do vzdálenější minulosti: do rodného Vyškova, do Sloupu, kde žila od svých 15 let, do Tanzánie, kde pomáhala v sirotčinci... A tak jako jsou součástí jejího života babičky, rodiče, sourozenci a přátelé, i oni tvoří neodmyslitelné prvky Sářina vyprávění.
Neotřelá jsou její setkání s osobnostmi. Žasla jsem nad její odvahou navštívit Marka "Orko" Váchu s lahví piva coby dárkem. Pobavila mě její spontánnost, když zcela bezprostředně po pětiminutové "známosti" nabídla Danielu Hermanovi tykání, aniž by tušila, o koho jde (mimo jiné bývalý ministr kultury).
Ne každý je schopen přijmout dar víry. Sarah ho nedomítla. Nečekala a vydala se na další etapu svého života. Přeji jí, ať se jí její toužebné přání splní.
PS: Po dlouhé době jsem si poctivě zapisovala čísla stránek, na kterých mě něco zaujalo. Už se těším, až si do vlastní knihy budu barevně podtrhávat. Např.
str. 64, M.O.V.: "Minulost není překážkou do budoucnosti. A jaká bude tvoje budoucnost, ve tvých rukou plně není. Pečlivě pozoruj přítomný okamžik. Nic víc, nic míň v tuhle chvíli neexistuje."
str. 112, J.M: " Každou procházkou v přírodě dostanete více, než hledáte."