Návrat ke kořenům
Karin Lednická, Šikmý kostel, Bílá vrána, 2020, ***** +
Anotace
Románová kronika ztraceného města, léta 1894-1921.
Podtitul knihy lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě – také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavních budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny.
Kniha začíná obrovským důlním neštěstím roku 1894, které drsně zasáhlo do života obyvatel celého kraje. Patří mezi ně i hrdinové této knihy, jejichž pohnuté osudy můžeme po následující čtvrtstoletí sledovat.
Barbora, Julka a Ludwik jsou představiteli tří naprosto odlišných dějových linií, které se však na mnoha místech proplétají a vytvářejí plastický obraz polozapomenutých časů, jejichž drsnost je pro dnešního čtenáře v mnoha ohledech téměř nepředstavitelná. Každý z hrdinů čelí životním výzvám po svém: někdo se jim trpně poddává, jiný se snaží uchopit šance, které mu kvasící doba nabízí. Do všech osudů však opakovaně a nemilosrdně zasahují velké dějiny, které úsilí obyčejného člověka mohou snadno proměnit na prach. Anebo ne.
Příběh je vystavěn na skutečných událostech, z nichž mnohé doposud nebyly v české románově tvorbě zpracovány. Vyprávění ubíhá v dramatickém tempu a natolik autenticky, že se děj před očima čtenáře mnohdy mění na film zaznamenávající i to, co donedávna zůstávalo skryto ve třinácté komnatě české historie.
Úryvek
Snad i na smrtelné posteli se mu vybaví první den, kdy Karel poprvé sfáral. Mladý cyp, celý vyjevený z toho, že neví, co ho tam dole čeká. Pyšný, že vstupuje do mužského světa. A úplně odrovnaný, když pak šel po šichtě domů. Nohy i ruce se mu třásly vynaloženou námahou, i když samozřejmě dostal lehčí robotu. Však jak by ne – jeho čtrnáctileté tělo by nevydrželo ani půlku toho, co snese dospělý chlap. … Byl v ďuře jednou a málem ho to odrovnalo. Svíral se mu žaludek při představě, že zítra tam půjde zas. A pak znovu a znovu. Celý život. Bůhví kolik roků. Jezusmarjá!
Chápu, že bych nyní měla alespoň popsat své dojmy z této knihy, když už moje blábolení nesplňuje pravidla recenze. Ale těžce hledám slova. Skutečně. Už dlouho jsem nebyla plná tolika emocí, dojmů, myšlenek, (ne)vzpomínek. Udivuje vás to ne v závorce? Vysvětlím.
Mí prapředkové pocházejí z Bielsko-Białe, posléze z Dolní Suché. Můj kmotříček sice žil o pár desítek let později než Karel z úryvku, ale do „ďury“ šel ve stejném věku. Samozřejmě nemohu mít vzpomínky na onu dobu. V paměti mám pouze vyprávění. A to se nyní zhmotnilo v textu Karin Lednické.
Ta kniha, byť se jedná o debut, je jedním slovem úžasná. Proto to plus u hvězdiček. Krásná čeština se nenásilně mísí se slezským nářečím a havířským slangem. Tragédie, zejména důlní neštěstí z roku 1894, při kterém zemřelo 235 osob, se střídá s osobními neštěstími, ale také radostmi, které provázejí těžký život zejména žen na přelomu 19. a 20. století na Karvinsku. Současnost, retrospektiva, naděje, zmary, chudoba, bohatství, národní cítění vs. nacionalismus… Čtu jedním dechem a díky svým nepatrným znalostem tamní historie netrpělivě očekávám vývoj děje. A že se děje!
Před dvěma lety jsme bujaře oslavovali 100. výročí vzniku Československa. Kdo si však z hodin dějepisu pamatuje na Sedmidenní válku? Kdo blíže zná historii Těšínského Slezska a jeho obyvatel – Čechů, Poláků, Němců a Slezanů?
Netrpělivě budu čekat na druhý díl zamýšlené trilogie.