Naprosto jiná a pozoruhodná „caminovka“

Ondřej Herzán, Z Brna za sklenkou portského aneb 3600 kilometrů po svých, Lirego, 2021, ****

Anotace

Životní cesta tuláka a písničkáře z Třebíče, který jde 3600 km pěšky z Brna do Porta. Zažije při tom nádherné chvíle i okamžiky hluboké samoty, krásnou přírodu i bahno periferie, setkání s lidmi, která naplní i ze kterých zamrazí. Sáhne si na dno a rozletí se k vrcholu. Napadnou ho věci, které předtím úspěšně vytěsňoval. Hlavně ale bezpečně, bez většího rizika a bez jediného hraničního razítka dojde z předpolí Brna až na předpolí Západu. Jestli chcete, pojďte taky!

O autorovi (Zdroj)

Ondřej Ondera Herzán je vystudovaný geograf. Zkusil toho spoustu - pět let pracoval ve VIDA! science centru, učil v environmentální organizaci Lipka a také na Masarykově či Mendelově univerzitě v Brně, provázel v Brněnském podzemí, moderoval festivaly. Jako běžecký nadšenec založil a dodnes organizuje Třebíčský půlmaraton. Cestování po Evropě i světě vyústilo ve vydání dvou CD s cestovatelskou tématikou. Před třemi lety vydal svou knižní prvotinu Bez kvaltu k Baltu.

Na tuto „caminovku“ jsem byla hodně zvědavá. Jejího autora znám totiž osobně. Poznali jsme se během mého krátkého brigádničení ve Vida! science centru v Brně. Ráda na těch pár měsíců v zajímavém prostředí a mezi skvělými lidmi vzpomínám.

Knihu jsme měli křtít v naší knihovně, ale člověk míní, pandemie mění. Její vydání se zdrželo a setkání se uskutečnilo pouze on-line. Věřte mi však, že kdybych ji četla před naším streamem, byl by mnohem delší, protože mé otázky by nebraly konce.

Onderovo vyprávění je skutečně jiné, než co jsem o této pouti doposud četla. Líbilo se mi, že v líčení krajiny, kterou putoval, nezapřel geografa. Dozvěděla jsem se tak nejen mnoho nových informací, ale také jejich souvislosti. Doporučuji číst knihu s mapou při ruce.

Z mnohých stránek čišelo, že toho má v hlavě příliš mnoho na to, aby dokázal na nic nemyslet a jen jít a jít.  Znepokojovala ho minulost, současnost i budoucnost. Málokterý autor „poutních knih“ dává tak hluboce nahlédnout do svého nitra. Navíc s rizikem, že čtenář jeho myšlenky, pohnutky, skutky neocení, či dokonce odsoudí. Přiznávám, že i mně se tu a tam eklovaly např. pasáže o spaní na toaletách či jiných nevábných místech. Ale toho vábného bylo mnohem více. Jako například neuvěřitelná vstřícnost domorodců, či jeho předsevzetí začít na cestě dávat, nejen brát.

Text nelze číst rychle. Mimo jiné proto, že obsahuje kurzívou psané „vsuvky“. Ovšem i nad „normálně“ vytištěnými pasážemi se vnímavý čtenář tu a tam zamyslí, případně zkonfrontuje psané s vlastními zážitky, zkušenostmi, názory. Proto jsem se také rozhodla knihu koupit a ráda se k Onderovým úvahám budu vracet. Např.:

„Viděl jsi ta krásná labutí hejna? A tady tu soustavu vodních nádržek?“ ukazovala na mobilu a já rozpačitě zmlkl. „Nemůžeš přece jen tak mydlit s hlavou skloněnou a ignorovat okolí,“ přišla rána na solar. Já, geograf, zvídavý klučina, který si zakládá na své všímavosti a který se doslova vyžívá v líčení krajinných prvků, nálad, detailů, stavení a domorodců, jsem musel potupně uznat, že se ještě mám co učit. Největším požehnáním je, pokud v životě potkáte někoho, kdo je v čemkoli lepší než vy. Proč rovnou nepřiznat, že jsou na světě lepší běžci, hudebníci, spisovatelé, organizátoři, lidé s mnohem větším darem empatie a sebevydání? Překonáte-li prvotní osten závisti či studu, mohou vás skvěle inspirovat. A často také inspirují: u skutečně obdivuhodných figur jsem málokdy zaregistroval něco jako pýchu či pohrdání. Str. 187.

Knihu doporučuji všem, kdo o Caminu sní, či se na něj dokonce připravují. Ale i těm, kdo mají rádi literární přesah.

PS: Jsem téměř abstinent, ale portské víno mi vždy chutnalo a ráda jsem využila příležitosti si ho po dlouhých letech koupit. Chutnalo.