Na mostě sebevrahů

29.04.2019 20:20

Griet Op de Beecková, To nejlepší,co máme, HOST, 2019, ****

 

Anotace:
Citlivý román o krizi středního věku, stínech minulosti, hledání sebe sama a nalézání druhých.
Lucas je na konci sil. V kariéře soudce se mu nepodařilo naplnit mladické ideály, ubíjí ho dlouholeté manželství a straší ho vlastní minulost. Jednoho dne se uprostřed soudního líčení sebere a uteče — ze soudní budovy, z dosavadního života. Aniž ví, co přesně hledá, zastaví se na mostě sebevrahů. Díky této události dostává jeho život nový směr. V dobrovolné izolaci od soukromého i pracovního světa se Lucas pokouší rozklíčovat dávné prožitky a pocity, které ho nepřestávají traumatizovat a ovlivňovat.
To nejlepší, co máme je první díl plánované trilogie, v níž se Griet Op de Beecková pouští do citlivých osobních témat. Ve třech románech chce dát prostor třem různým úhlům pohledu na stejné téma. Protože jisté záležitosti se zkrátka špatně vysvětlují.

 

Co je to „to nejlepší, co máme“? Podle de Beeckové je to život. Ale jak „dobrý“ je život bez lásky, ať už rodičovské či partnerské, porozumění, uznání, pocitu bezpečí, radosti, naděje? Kde je hranice mezi „obyčejnou“ krizí středního věku a sebezničující depresí? Jak silnou vůli musí mít zraňovaný člověk, aby dokázal „neskočit“?  

 

„Ale kdyby se něco mělo zlepšit, co by to mělo být?“ … „Aby mě měl někdo doopravdy rád, abych pro někoho byla tím nejdůležitějším člověkem … Žít bez podělanejch strachů, radovat se z maličkostí, to jde jenom tehdy, když člověk cítí pevnou půdu pod nohama. Něco znamenat pro druhého, jelikož máte co nabídnout. Udělat něco, co tenhle bizarní svět nějak změní k lepšímu, aby v něm všechno dávalo smysl, nebo aspoň trochu…“ Str. 220

 

Přiznám se, že tak depresivní knihu jsem dlouho nečetla. Možná už jsem nějakou takovou v ruce měla, ale určitě jsem ji brzy pod tíhou beznaděje odložila. Kromě Šedých tónů Ruty Sepetys. To však byl jiný druh hrůz. Že bych už natolik dospěla, rozuměj: zestárla, že dokážu dočíst do konce i tak bezútěšný text? Pravděpodobně to bude i tím, že autorka napsala sice skličující, ale velmi čtivý příběh.

K hlavnímu hrdinovi Lucasovi, soudci, který se v jednu chvíli neobvyklým způsobem vzepřel své kariéře i manželství, přidává postupně další postavy. Blízké - manželku, od které bych mimochodem utekla i já, nevlastní dceru, se kterou udržuje přátelský vztah alespoň po Skype, sestru trpící disociativní poruchou osobnosti a rodiče, k nimž má velmi chladný vztah. A ty, kteří přišli na most sebevrahů hledat odpovědi, nebo skoncovat se svým trápením.

Může mít Lucasova mise – zachraňovat lidi před dobrovolnou smrtí – vůbec úspěch? Zvláště když on sám, a zejména jeho sestra, prožívají jeden z nejhorších otřesů? A je vůbec útěk odněkud jinam tím správným řešením?

 

Budete-li trochu pátrat, dovíte se, že sama autorka se touto zamýšlenou trilogií snaží vyrovnat s traumatickou minulostí. S tím, že ji otec jako malou dívenku zneužíval. A následně s obviněním médií, že si to vymyslela. Nevím, jak je to v našem právním systému, ale v knize zmíněné: už je to promlčené, je to tvrzení proti tvrzení, nemůže přece nikoho nechat klidným.

 

Je normální tvrdit, že se „těším“ na druhý díl? Ano, protože spisovatelka slibuje „jiný úhel pohledu na tutéž událost“. A jak jsem už napsala u Čtyřcestí, právě to je důležité.

 

Vyhledávání

Kontakt

Zdeňka Adlerová