Lidé jsou příliš komplikovaní, nikdo není jen jednou osobností

Monica Woodová, Čtenářský klub za mřížemi, Jota, 2026, ****

Upřímný román o vykoupení, síle sdílených příběhů a nepravděpodobných přátelstvích z maloměstského knihkupectví Dvaadvacetiletá Violet Powellová je propuštěna z vězení poté, co si odseděla dvaadvacet měsíců za nehodu způsobenou řízením pod vlivem alkoholu, při které zemřela učitelka mateřské školy. Učitelka angličtiny v důchodu Harriet Larsonová, která vede vězeňský čtenářský klub, se musí vyrovnat se syndromem prázdného hnízda. Nástrojař v důchodu Frank Daigle se ještě stále nepřenesl přes ztrátu manželky, kterou Violet zabila.

Jednoho dne se ti tři potkají v knihkupectví v Portlandu, kam si Violet přišla koupit knihu, kterou probírali ve vězeňském čtenářském klubu těsně před jejím propuštěním. Harriet tu vybírá nové čtení pro vezeňkyně a Frank pracuje jako údržbář. Jejich životní cesty se začnou propojovat způsobem, který je všechny hluboce poznamená.

Čtenářský klub za mřížemi je upřímný, povzbudivý příběh o schopnosti vypořádat se s pocitem viny, o druhé šanci a o síle knih, jež mění naše životy. S citem, vtipem, elegancí a hlubokým porozuměním přibližuje Monica Woodová rozhodnutí, která formují lidský osud, i laskavost, pro niž stojí za to žít.



Autorka ve svém románu dokazuje, že knihy mohou být mnohem víc než jen únikem z reality. Naštěstí není příliš sentimentální, ale citlivě napsala příběh o lidech, kteří se snaží vyrovnat s následky jediné tragické události.

Minulost pronásleduje Violet na každém kroku a cesta zpátky do běžného života je pro ni složitá a často chmurná, zejména v rodinné sféře. Rozhodně nikoli vedlejší jsou životní linky Harriet a Franka, jehož osud mě svou ambivalencí zaujal nejvíce. Díky kapitolám, v nichž je vypravěčem vždy jeden z této trojice, dostávají prostor všichni. Navíc nikdo zde není pouze viníkem nebo obětí. Každý jsme totiž složitou směsicí chyb, bolesti, naděje i touhy být přijat. 

Velkou roli hrají v příběhu knihy a zejména společné čtení. Čtenářský klub zde nepředstavuje jen literární aktivitu, ale místo, kde lze otevřeně mluvit o životě, sdílet i přehodnocovat vlastní zkušenosti a nalézat porozumění tam, kde byste ho nečekali. Sice si nejsem jistá, zda by ve skutečné ženské věznici byla stejně nadšeně přijata sbírka básnických portrétů Spoonriverská anthologie, ale já už ji mám ve své TBR. Autorka asi má k této knize nějaký zvláštní vztah, protože v jejím duchu napsala i poslední kapitolu. 

Přestože román otevírá těžká témata - vinu, ztrátu, závislost, návrat do společnosti po výkonu trestu - nepůsobí beznadějně. Naopak připomíná, že druhá šance sice není samozřejmostí, ale může být začátkem nového života.