Když nomen není omen

Emma Daviesová, Čtenářský klub slečny Lucie, Fortuna Libri, 2019, **

Anotace

Čtyřiadvacetiletá Lucie potřebuje začít znovu. Je nezadaná a právě skončila vysokou školu. Protože ráda čte, nechce se jí jít učit děti, ale najde si práci v knihovně. Chtěla by také psát příběhy, zatím ale pozoruje ostatní a snaží se pochopit jejich povahu a čerpá inspiraci. Tak vznikl její čtenářský klub. Nemá zatím mnoho členů, pro každého z nich je však setkání nad romány doslova svátkem. Díky mladé knihovnici, se z nich stanou opravdoví přátelé. Mezi nimi je i Callum. Mnoho toho nenamluví, druzí si dokonce myslí, že je nejspíš podivín, Lucie však brzy rozpozná jeho kladné stránky. Společně s ním začne postrkovat jednoho po druhém k vysněným cílům. A Lucie sama? Ta se rozhodne, že má být autorkou, a tak napíše román, jehož základ tvoří osudy členů čtenářského klubu.

Čtenářský klub slečny Lucie je dalším příkladem toho, že bychom se nikdy neměli při výběru knihy řídit jenom jejím názvem. Vždyť Dostojevského Idiot také není o mentálně retardovaném muži.

Jsem si jistá, že mnoho knihovnic sáhne po každé knize, která má něco společného se čtením a čtenářstvím. U mě to byly např. skvělý anglický Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů a podivně-finský, magický Literární spolek Laury Sněžné (video). Proto mě „Lucie“ zaujala.

Pravda, nějakou dobu si pobyla v mé hromadě TBR, ale asi tak v půlce ledna jsem měla pocit, že nastal čas pro romanci (popisuje události s příběhem romantické lásky). Pokud si budete chtít počíst o čtení, „Lucie“ určitě není pro Vás. Hlavními hrdiny totiž nejsou knihy, ale lidé a jejich osudy.

Starý vdovec, nesmělý mladík, matka samoživitelka, mladá žena pečující o matku trpící ACH a samozřejmě zapálená knihovnice, která sní o tom stát se spisovatelkou. I ostatní mají své sny a Lucie se rozhodne pomoci jim je splnit.

Nevadí-li vám kostrbatý překlad a chcete si u knihy jen odpočinout, vyčistit hlavu a ulevit duši, „račte vstoupit“ do Čtenářského klubu slečny Lucie.