Jste k sežrání, fosilové!

15.03.2019 10:06

Virginie Grimaldi, Pochopíš, až budeš velká, Ikar, 2017, *****


Anotace
Dvaatřicetiletá Julia určitě nesnila o tom, že by i jen dočasně chtěla pracovat jako psycholožka v domově pro seniory; zvolila tu možnost jako útěk od ztráty v rodině a hlavně útěk od partnera, který ji zklamal. O životě mezi starými lidmi si iluze nedělá, avšak stačí pár týdnů a sblíží se s nimi i se svými kolegy, jako by našla novou rodinu. K pocitu naplnění a štěstí jí zbývá už jen krok – jenže, jak se říká, kovářovic kobyla chodí bosa, a tak Julia musí zapracovat také na sobě a překonat strach z nové lásky…


Nikdy jsme se neviděly, je minimálně o generaci mladší, většinou čte úplně jiné knihy, na procházky se psy chodí častěji a na rozdíl ode mě umí plést. Já si dokážu leda na procházce se psem zaplést nohy a zlomit kotník. Přesto, když se v jejím Hnízdě objevila recenze na knihu Pochopíš, až budeš velká, neváhala jsem ani minutu a běžela (jó běžela, to byly časy!) pro ni do půjčovny.


Pravidelní čtenáři mých „knižních dojmologií“ už ví, že „senioliteratura“ patří k mým oblíbeným. Ano, vychovávala mě babička a teď, když už tu není, se co nejvíce obklopuji „třetím věkem“ v práci. Je mi s nimi dobře. Až po bábinčině odchodu se totiž ke mně dostal Deník staré paní.


Od té doby vím, že i knihy mohou „nám ve druhém věku“ pomoci pochopit to, co prožívají, co trápí i těší naše (pra)rodiče. Mimochodem, pokud si z knihy (semináře, školení) vezmete do praxe jednu jedinou myšlenku, splnila svůj účel.


Podle anotace by budoucí čtenář mohl usoudit, že se jedná o sladkobolný románek pro ženy a dívky. Není tomu tak. A navíc nevidím důvod, proč by si tuto knihu nemohli přečíst i muži. Z vlastní (externí) zkušenosti vím, že práce v domovech pro seniory je náročná jak fyzicky tak psychicky. A přesto ji musí zvládat většinou to slabší pohlaví.


Co mě v příběhu zaujalo:
- i po třicítce si můžete najít skvělé přátele
- být senior neznamená být senilní (ve významu dementní), i když ztratí/ztrácí paměť
- v každém kolektivu se najde „Jarda“ (po jedné velmi dávné zkušenosti z kurzu trénování paměti tak s kolegyní říkáme všem prudičům)
- už Isokrates tvrdil: „Naše mládež miluje přepych, má špatné mravy, opovrhuje autoritou, nerespektuje starší.“
- nečekané odhalení


A ještě něco. Juliin dopis svému budoucímu osmdesátiletému já. Mladí lidé často nerespektují starší, protože si nepřipouštějí, že i oni jednou zestárnou. Možná, kdybychom si všichni napsali takovýto dopis, kdybychom si sami sebe dovedli představit za 60, 50, 40… let, změnili bychom své smýšlení.

 

Vyhledávání

Kontakt

Zdeňka Adlerová