Jsem out?
Naďa Horáková, Tři v kruhu, MOBA, 2019, *
Anotace:
Psychologický román s detektivní zápletkou. Ovdovělá Mariana žije se svým nevlastním desetiletým synem v malém moravském městě. Cítí výčitky svědomí za tragickou smrt svého manžela Janka, protože si myslí, že k ní nevědomky přispěla i ona. Život jí plyne v únavném stereotypu až do chvíle, kdy ji navštíví její bývalý snoubenec Milan, kterého kvůli Jankovi opustila. Činorodý právník Milan je zděšený Marianiným psychickým stavem a začne pátrat v minulosti jejího zemřelého manžela, neboť tuší, že tam je klíč ke všem problémům.
Knihu, která mě nezaujme do padesáté stránky, odkládám. Dnes jsem si však tento luxus nemohla dovolit, protože novinku Nadi Horákové, respektive letos znovu vydaný titul z roku 2000, jsem získala jako recenzní výtisk. Říkám dnes, protože déle než pár hodin čtení nezabere.
Moje bývalá kolegyně z knihovny nedala na tuto autorku dopustit. Také hodnocení jejích děl na Databázi knih i CBDB je většinou vysoké. Že bych sáhla vedle? Nebo jsem úplně out?
Podle mého mají Tři v kruhu do románu daleko. Ať už rozsahem nebo délkou období, ve kterém se děj odehrává. Román by měl být delší a obsáhnout více času ze života hrdinů. Zato těch je tolik, že se v nich čtenář může chvílemi ztrácet. To mi ale nevadilo, v mládí jsem trénovala s Dumasem.
Text není vůbec členěný. Celá kniha, až na prolog a epilog, je psána jedním tahem. V jednom odstavci jste v Brně a hned ve druhém ve Veselí mezi jinými osobami. Mátlo mě to.
Postrádala jsem také více přímé řeči. Autorka si pomáhala opisem se spoustou „že“: „zjistil, že…, si uvědomil, že…, řekla mu, že… a že…, přiznal, že…, odpověděla mu, že…, řekl mu, že… (mimochodem toto vše na jediné stránce!). Velice nepříjemné. I když na druhou stranu to ve mně vyvolalo dávnou vzpomínku na profesorku z ekonomky, která „vycpávkové že“ používala při výkladu téměř za každou větou. Jednou nás přistihla, že si děláme čárky, a bylo tóčo :o).
Co říci k obsahu? Tak tady jsem asi úplně mimo. Jsem skutečně tak stará, zpátečnická? Opravdu dnešní třicátníci nevědí, co/koho chtějí? Po dvou, třech setkáních „žádají o ruku“? Jen tak mezi řečí nadšeně přijmou fakt, že mají dítě? Milují jednoho a vzápětí se vrhají do náruče druhého? Vezmou se a za krátkou dobu, s vytouženým miminem v kočárku, pokukují po jiném? Na reálnou historku mi to připadá velmi nevěrohodné a do pohádky pro dospělé to má daleko.
Jednu hvězdičku dávám za Klaudii – takovou vypočítavou potvoru si dokážu představit a „parapsychologa“ Pepu, který do příběhu vnesl trochu „vesmírné energie“. Ať si kdo chce, co chce, říká, nevím sice co, ale něco mezi nebem a zemí existuje…