I přesto pořád sním o tom, že půjdu

21.02.2019 19:04

Alena Ježková, Poutnice – Tři cesty do Santiaga, nakladatelství Tichá srdce, 2018, *****


Anotace:
Osobité literární pojetí pouti do Santiaga de Compostela, která je dnes celosvětovým fenoménem. Známá česká spisovatelka urazila pěšky více než 2000 km na celkem třech poutních trasách do Santiaga a zápisky z cestovních deníků zpracovala do vyprávění plného citu i humoru. Knihu provázejí autorčiny fotografie a kreslené mapy.

 

Další z čím dál, tím delší řady „caminovek“. Navíc od skvělé spisovatelky, která získala již několik cen za knihy pro děti. Jejíž Tichá srdce obdivuji a doufám, že jednou se s ní budu moci setkat i osobně. Třeba na našem tradičním Literárním čaji.
 

Musím však přiznat, že Ježkové Poutnice na mě působila ze všech píšících poutníků nejvíce „depresivně“. Její zážitky nebyly mystické, osvěžující, všeobjímající a osvětlující. Ukázala mi tu méně příjemnou stránku Cesty: bolavé, velmi bolavé, nohy, zimu, vedro, neustálý déšť, bloudění, úchyla za zády. Prožila to, co i mně dělá starosti: jít sama, což je méně bezpečné, ale více svobodné, nebo jít s přáteli a vzhledem ke slabší kondici „zdržovat“? 
 

Na druhou stranu mám pocit, že autorka popisuje na první pohled jednotvárnou cestu od alberguealbergue, od chrámu ke klášteru, od puchýře k ukopnutému nehtu, od mořských pláží přes pohoří prostě, věrně, bez příkras, ale také bez „ufňukanosti“. 
 

Také jazyk je velmi příjemný. Po delší době jsem si užívala krásnou češtinu a nemusela se bát, že s každým otočením stránky narazím na hrubku či překlep. Dlouhé minuty jsem také strávila prohlížením zajímavých černobílých fotografií a kreslených map tří tras, které Alena Ježková prošla.
 

Každým krvavým puchýřem se poutník obrozuje, každým dalším kilometrem, který urazí nad zjevný rámec svých fyzických sil, dešťovou průtrží, v níž schoulen nepřestává kráčet zmáčen až na kůži a zažívá přitom zničující, současně až euforický pocit ledového vlhka.

Tím, že jste nuceni přijmout nepohodlí, protože jiná varianta prostě není, bezděčně předáváte své další směrování do vůle duše, srdce či instinktu, které si s překážkami poradí zcela jinak, než mysl, ale stále ve váš prospěch. Poddání je nakonec to, po čem naše racionalitou utlačovaná osobnost žízní ze všeho nejvíc. Znamená to: přijmout, neřešit, stále jít v rytmu slunce, deště, dne a noci a časem pocítit, že to nejsme my, kdo ovládá a určuje běh našeho života. Str. 84.

 

Vyhledávání

Kontakt

Zdeňka Adlerová