Hranice strachu

20.04.2019 18:37

Ljudmila Ulická, Případ Kukockij, Paseka, 2018, *****

Anotace:
Nadaný a ambiciózní lékař Pavel Alexejevič Kukockij se snaží prosadit znovuzavedení práva na potrat, o něž sovětské ženy přišly Stalinovým nařízením z roku 1936. Tento boj za vnitřní svobodu člověka a možnost vlastní volby však překazí jeho slibně zahájenou kariéru. A otřese se také jeho idylický rodinný život, když do něj vpadne sirotek po sousedce, jež zemřela právě při nelegálním potratu. Kukockého případ je typický pro Sovětský svaz 40. a 50. let, kdy se soukromí ocitlo ve vleku nelidské epochy.

Autorka rozehrává svůj román na pozadí krátké poválečné euforie, stalinských kampaní proti genetice a kosmopolitismu, Stalinovy smrti a následného dočasného tání. Čtenáře provází tehdejší Moskvou, Petrohradem, ale i rozvalinami starověké civilizace na černomořském pobřeží. Ptá se přitom na sílu rodinné tradice, schopnost lidské paměti, na hranice mezi zdravím a nemocí či životem a smrtí. V roce 2001 získala autorka za Případ Kukockij prestižní ocenění Ruský Booker.

 


Dočetla jsem doslov Aleny Machoninové, překladatelky této knihy, která mimo jiné napsala: Kritici Ulické nejednou vyčítali, že velké dějiny upozaďuje, že jim nadřazuje malé, že vnější události jsou pro ni důležité jen jako impuls, jako lakmusový papírek, který má vyjevit osobní povahové rysy. Sama autorka to ani nepopírá a naopak často … zdůrazňuje: „Vše je již zapomenuto a my tímto zapomněním chudneme. Kromě velkých dějin, které uchovávají data a události důležité pro zemi, jsou přece ještě malé dějiny každé rodiny.“

Za necelou hodinu poté jsem si v televizi pustila Fokus Václava Moravce na téma Potíže s historií, kde hned na začátku historička Adéla Gjuričová parafrázuje francouzského filosofa Ernesta Renana: „Národy potřebují společně zapomínat, potřebují neznat své dějiny detailně. Kdyby znali všechny násilné detaily utváření národů, nemohli by se cítit jako národ.“  Ona i režisér Jiří Strach pak mimo jiné hovořili o rozporech mezi kolektivní a individuální (rodinnou, sociální) pamětí.

Náhoda?

 

Před časem jsem se pokusila přečíst Ulické Zelený stan. Záhy jsem knihu odložila s tím, že je na mě „příliš intelektuální, angažovaná, ruská, tlustá“. Druhý pokus s její tvorbou vyšel. Na výbornou!

Oficiální anotace je trošku zavádějící. Boj za právo na potrat je sice v příběhu přítomen, ale vine se jím pouze jako úzká pěšinka. Tou hlavní, širokou (moskevskou) ulicí jsou lidské vztahy, touhy, zklamání, tragédie i chvilky štěstí.

Ke hlavní postavě se v průběhu bezmála osmdesáti let přidávají další osoby, které dotvářejí obraz Ruska 20. století. Kukockého manželka, kreslička Jelena se svou dcerou Táňou, stará služebná Vasilisa, schovanka Toma, doktorův přítel, genetik Goldberg, jeho synové, povahově velmi rozdílná jednovaječná dvojčata, bohémka Vika, muzikant Sergej…

Ulická se neomezuje pouze na vykreslení reálné společnosti, tj. chudobu, odvahu brát se za svůj, byť státostranou potíraný názor, strachu z trestu za zločiny, které jste nespáchali – stačí mít „nesprávné“ předky, uctívání kultu i „mírného tání“ po Stalinově smrti. Zvláštní součástí románu, která mě jako trenérku paměti velmi zaujala, je fantaskní svět, ve kterém se již po čtyřicítce! ocitá Jelena.

V knize není přesně uvedeno, že Jelena trpí přímo Alzheimerovou chorobou. Přesto popis její demence vykazuje znaky této nemoci. Celá druhá kapitola se odehrává v jejím snu/nemocném mozku. Nevím, zda nemocní ACH mají tak živé obrazy, ale obsah obou Jeleniných „sešitů“ přesně odpovídá této diagnóze. (Říkám to pořád, pište si deník!)

 

Z mnohých úvah doktora Kukockého mě nejvíce zaujala tato:

Dejte dítěti hudbu, když se v něm objevuje potřeba tancovat, pastelku, když chce kreslit, knížku, když je připravené získávat informace tímto způsobem… Je tragické, když nová schopnost, nová potřeba uzrála uvnitř, ale vhodný čas minul, svět nejde těm potřebám vstříc. V takovém případě dochází ke stagnaci, k naprostému zablokování… str. 128

 

Ano, je to kniha velmi intelektuální, angažovaná, ruská a jen o 90 stránek hubenější než Zelený stan. Nečte se lehce. Musí se u ní přemýšlet, či dokonce informace dohledávat. Např. spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého samozřejmě znám, maturovala jsem z ruštiny, ale Tolstojovské hnutí bylo pro mě dosud velkou neznámou.

Je však také plná lásky, lidskosti, zrady i věrnosti. Všeho, co správná rodinná sága má mít. Včetně jednoho úsměvného překlepu: kyselina sýrová.

Doufám, že se k Ljudmile Ulické ještě vrátím. Třeba prostřednictvím její knihy Ženské lži.

 

 

Vyhledávání

Kontakt

Zdeňka Adlerová