Host do domu, čagan do ruky (říkával můj dědeček)
David Lodge, Hostující profesoři, Odeon, 1989, **
Anotace:
Komika nejlepšího románu z univerzitního prostředí, inspirovaného autorovými osobními zkušenostmi, nestojí jen na rozdílech anglického a amerického univerzitního systému, ale především na situacích, v nichž se ocitne anglický pedagog coby hostující profesor v Kalifornii, a jeho americký kolega, působící dočasně v Anglii. Univerzitní profesor, literární vědec, kritik a esejista David Lodge (1935) se proslavil především jako autor humoristických próz.
Libozvučný překlad docenta Mirka Čejky a literární téma mě mělo nadchnout. Ale …
První kapitolu Let jsem téměř „proletěla“. Příběh svižně ubíhal a já jsem se těšila na věci příští. U druhé kapitoly Zabydlování jsem se začala nudit. Následující Čtení a Výměna jsem pouze prolistovala a poslední „Konec“ považuji za úplný úlet.
Nevím, do jaké míry se autor držel reality (inspirace osobními zkušenostmi), ale mnohé pasáže, události mi připadaly absurdní. Bohužel absurdno není můj šálek čaje.
Mnohem více se mi líbila (a pěti hvězdičkami kdysi ocenila) Lodgeho knihu Nejtišší trest.
Anotace:
Vtipný, čtivý a velice lidský příběh profesora literatury Desmonda Batese, který se nechal předčasně penzionovat. Spokojený ale není: chybí mu univerzitní rutina a studenti. Zatímco mladší manželka prožívá ohromný kariérní úspěch, Desmond se pozvolna propadá do samoty, kterou provází i nastupující hluchota. Když ještě dobře slyšel, často toužil po tichu. Jenže teď ticho skoro nesnáší, protože kdo neslyší, tomu nikdo nenaslouchá. Neustále se stává, že přeslechne, co mu jeho protějšek sděluje a často odpovídá na úplně jiné otázky, než které byly položeny. Z tohoto základního rámce pak vyplývá tragikomičnost situací, do nichž se Desmond dostává a kouzelným způsobem také „vykroutí“. Nejnovější kniha britského romanopisce vypráví o nejdůležitějších lidských vlastnostech: schopnosti mluvit a naslouchat a tím také o krok uniknout blížící se smrti.
Knihu jsem si vypůjčila v knihovně.