Došlo i na slzy …
Gillian Harvey, Čtenářský klub v Bordeaux, Bourdon, 2026, ****
Anotace
Leah a její manžel se odstěhovali na francouzský venkov za svým snem stát se soběstačnými a žít šťastně a zdravě. Tváří v tvář realitě však Leah zjišťuje, že vše není tak růžové, jak si představovala. Těžká a neustálá práce na zahradě sotva přináší dostatečnou úrodu či uspokojení. A nepředvídatelné chování pubertální dcery ničemu nepomáhá. A ještě navíc se zdá, že její manžel si nachází jakoukoliv podivnou výmluvu, aby se vytratil z domu. Kam chodí a s kým se stýká? A tak když její přítelkyně Grace založí knižní klub, Leah se rozhodne přidat a udělat něco pro sebe. Lákají ji nejenom knihy, ale i šance potkat nové známé a při skleničce vína unikat do příběhů, které ji odnesou daleko od života, který neodpovídá tomu, který si vysnila.
Všichni členové klubu jsou ale svým způsobem zvláštní. Odtažitá Grace, která žije sama, všechny zná a všechno ví, ale nikoho v lásce zrovna nemá. Upjatá Monica, jejíž manžel pracuje v zahraničí a ona zůstává sama v cizí zemi s malým miminkem. Pohledný zedník George, který nikdy moc nečetl a nikdo netuší, proč vlastně do klubu vstoupil. A Alfie, který je téměř o dvacet let mladší než ostatní a skrývá temné tajemství. A zatímco společně probírají jednotlivé knihy a postavy, začínají se i přes svoje různorodé povahy a osudy sbližovat a Leah nakonec zjistí, že šťastný konec nevypadá vždy tak, jak si myslíme.
Nejvíce mě zaujaly právě osudy jednotlivých členů klubu. Každý z nich si do Francie přinesl vlastní minulost, sny i zklamání. Přiznávám, že jsem zpočátku nechápala, co může dospělé lidi přimět opustit domov a přestěhovat se do cizí země, často bez znalosti jazyka. Autorka ale postupně odhaluje jejich motivace – některé velmi vážné, jiné možná trochu naivní. Mimochodem mi dcera, která žije ve Walesu, vysvětlila, že podobných „expatů“ dnes po světě žije stále více, takže nejde o nijak výjimečný jev.
Velkou radost mi udělaly také samotné diskuse o knihách. Členové klubu čtou převážně klasická díla anglické literatury a jejich debaty jsou přirozené a inspirativní. Právě díky nim jsem dostala chuť znovu si půjčit Na Větrné hůrce, kterou jsem četla před mnoha lety. Líbilo se mi, jak se rozhovory nenásilně přelévaly od literatury k osobním příběhům, jak mezi účastníky postupně vznikala důvěra a z náhodného setkávání se rodilo opravdové přátelství.
Čtenářský klub v Bordeaux je laskavý román o hledání domova, odvaze začít znovu a o tom, že knihy dokážou spojovat lidi, kteří by se jinak možná nikdy nepotkali. A možná ve vás, stejně jako ve mně, probudí přání stát se součástí podobného čtenářského klubu, kde se nad knihami rodí skutečná přátelství.