Dopisy budiž pochváleny

Virginia Evansová, Dopisy od Sybil, JOTA, 2026, *****

Anotace
Dojemný příběh v dopisech o léčivé síle psaní a odvaze otevřít staré rány Osamělá sedmdesátnice Sybil van Antwerp má za sebou nelehký rodinný život i mimořádnou právnickou kariéru. Odjakživa používala dopisy k tomu, aby lépe porozuměla světu a svému místu v něm. Inteligentní, tvrdá, pedantská a emočně zraněná Sybil v pravidelně vedené korespondenci s rodinou, přáteli, oblíbenými spisovateli i úplnými cizinci nepřímo odhaluje střípky ze své profesní minulosti, složité rodinné problémy, strach z nemohoucnosti ve stáří a nutkavou potřebu vědět, kdo jsme a kam patříme.

Teď však hrozí, že ji o lásku k psaní připraví horšící se vada zraku. Když ji navíc dávná korespondence donutí znovu otevřít jedno z nejbolestivějších období jejího života, uvědomí si, že dopis, který píše už roky, je třeba konečně odeslat. A především najít ve svém srdci sílu k odpuštění.

Dopisy od Sybil jsou jedinečným portrétem zdánlivě nenápadné ženy a upřímnou oslavou života v jeho celistvosti.
Román byl přeložen do 40 jazyků a pokořil hranici milionu prodaných výtisků.
Autorka minulý týden vyhrála s touto knihou Women’s prize.


Hlavní hrdinkou je Sybil van Antwerpová, bývalá právnička. Celý román je napsán v dopisech a e-mailech, které během devíti let posílá rodině, přátelům, sousedům, institucím, zákaznickým centrům i spisovatelům. Myslela jsem si, že román složený výhradně z korespondence bude monotónní, opak byl však pravdou. Každý dopis přináší novou informaci o Sybilině životě a postupně odhaluje její minulost.

Sybil je navíc vášnivá čtenářka, která své dojmy z knih sdílí s okolím a neváhá psát ani samotným autorům. Román tak funguje i jako čtenářský deník plný tipů na další knihy. 

Důležitou linkou příběhu je pátrání po rodinných kořenech. Spolu s tím se otevírají staré rány a dávná tajemství. Autorka tak prostřednictvím své hrdinky pokládá důležité otázky: odkud pocházíme, jak nás formuje minulost a zda je možné smířit se s tím, co už nelze změnit.

Virginie Evansová napsala skvělou knihu a dokázala tak, že i "tiché" příběhy mohou mít mimořádnou sílu. Je to kniha, která čtenáře přiměje zpomalit, zamyslet se a možná také napsat dopis někomu, komu už dlouho napsat chtěl.


Citace, str. 150
Píšu pomalu, Dopis mi může trvat hodinu i víc. Nespěchám. Přemýšlím o každé větě. Ruka mě nebolí. Nesmí se spěchat. Když člověk spěchá, napíše věci, které nemyslel vážně nebo myslel jinak, a unaví ho to. Chce to trpělivost vyjádřit přesně to, co člověk míní, a najít ta správná slova. … Myslím, že člověk by měl ke komunikaci přistupovat jako ke křehké věci. Pamatujte: slova, zvlášť ta napsaná, jsou nesmrtelná. Někdy, Carolien, je nejjednodušší začít poděkováním - za dárek, za laskavost nebo dopis - a pak pokračovat. Odpovězte na všechny otázky, které Vám položili, a položte vlastní, a tím vytvoříte nekonečný koloběh zvědavosti a poznávání.