Doma není nikdo prorokem
Jan Skácel, Odlévání do ztraceného vosku, MOBA, 2021, ****
Anotace této útlé knihy je lakonická: Sbírka významného českého básníka přináší verše intimní a přírodní lyriky, inspirované neopakovatelnou krásou a motivy lidové poezie.
Autor Jan Skácel je skutečně významným umělcem. Škoda jen, že uznání ve světě získal až na konci svého života a doma dokonce až po své smrti. Zemřel pár dní před Sametovou revolucí. Kdo ví, kam by se rozlétla jeho lyrická duše v náhle bezhraničním prostoru. Zůstala by věrná milované Moravě?
A co na to čtenářka? Poezie tvoří jen zlomek knih, které se za můj život ocitly ve středu mého zájmu. Odkojená černou Ostravou a dokrmovaná Ostravicí protékající mezi Frýdkem a Místkem jsem největší zalíbení našla v básních Petra Bezruče. Naprosto mě uchvátilo zhudebnění některých Slezských písní Jarkem Nohavicou (Maryčka Magdonova, Kdo na moje místo). Odtud vedl můj zájem o řeč vázanou k baladám Karla Jaromíra Erbena.
Vím, že bych se měla vyjadřovat ke Skácelovi, ale chtěla bych Vám přiblížit pocity čtenářky, která vyrostla na pochmurných baladách a k přírodní lyrice si těžce klestí cestu až poslední léta.
Možná i proto mě v první části sbírky nejvíce upoutaly melancholické básně. Kdo ví, jak by Skácel zveršoval „pandemickou“ samotu, která mnohé tíží již rok.
Balada o Ječmínkovi
Protože jsem z té Moravy
vím že byl Ječmínek král
který se v obilí schovával
říkal si s křepelkami
Kam se však schová Ječmínek
vousatý jako to jméno
až přijde podzim s úhory
a bude posečeno
Že jsme tak strašně sami
Zimní krajina srdce
Na stromech černé plody zimy
země až na kost
prázdno
dálka
A zůstat sám mezi svými
jak nad zmrzlou vodou lávka.
Také ve druhé „městské“ části sbírky jsem našla své zádumčivé favority. Například:
Rozestýlání
Vždycky když večer rozestýláš
zamlklý stojím v nohách postele
a ptám se v duchu kdo jednou nám dvěma
poslední postel ustele
tu celou z hlíny máme na ni právo
získané životem a žádná lidská lest
nás o ni nepřipraví říkám si to tiše
a opírám se loktem o pelest
Když tu se náhle před mými zraky rozčeřila třetí část „V přítomném čase nepaměti“. Nádhernou Modlitbu za vodu přeci díky Hradišťanu znám! Zaujaly mě i ohlasy řeckých legend, Shakespearových dramat i poslední báseň Smrt Dobrovského.
Nakonec jsem ráda, že jsem si o recenzní výtisk této sbírky u nakladatelství MOBA požádala. Cesta k poezii není lehká a je dobré, že se tu a tam v našich životech objeví „průvodce“, který nám ukáže správný směr. Děkuji!
PS: Schůdná trasa vede přes hudbu. Spojení Václava Hraběte a Vladimíra Mišíka je geniální.