Co zmůže jeden plamínek?

Sandrine Collette, Přišla za svítání, Beza-Dobrovský, 2025, ****

Anotace
Malá osada na francouzském venkově, kde se zastavil čas. Život tady nebyl nikdy spravedlivý. Rodiny trpí a zatínají zuby. Je potřeba žít s příšernou větou, která je provází od narození až do soudného dne: tak to je. Jenže pak se jednoho dne objeví Madelaine. Hladová, nezkrotná dívka, která se vynořila z lesů. Obyvatelé osady ji vezmou za svou a brzy si ji zamilují, s Madelaine mezi ně totiž přišel život, zaujetí, odvaha, ale i plamen, který může pohltit celý jejich svět.


Tísnivá atmosféra, psychologické napětí, temnota, krutost, bezútěšnost... Tento příběh rozhodně nepatří mezi knihy, po nichž by člověk měl sáhnout o Vánocích. Ale to jsem z anotace nepoznala. A přesto jsem musela otáčet jednu stránku za druhou. Autorka se nesnaží čtenáře šetřit – naopak jej nutí dívat se přímo do tváře surovosti světa i lidské povahy. Naděje se tu objevuje jen v náznacích a každé světlo je okamžitě ohroženo stínem. Připravila také, alespoň pro mě, jedno velké překvapení. Donutila mě znovu pročítat předchozí kapitoly, zda jsou v nich vodítka, kterých jsem si nevšimla. Byla tam, drobná, ale byla...

Velkou zásluhu na čtivosti románu má také, dle mého, velmi kvalitní překlad Tomáše Havla. Dokázal i v češtině zachovat drsnou poezii autorčina stylu, jeho nehostinnou atmosféru, ale i něhu a lásku. 

"Kdyby to uměli vyjádřit, mluvili by o lásce - o lásce v rodině a společné krvi, o loajalitě a darování sebe samých -, která je bere za srdce a staví na nohy, když padají únavou, která je popohání pomoct tomu, kdo škobrtl. To pouto úporně cítí, aniž ho dokážou vyjádřit slovy, je v nich, mají ho zapsané ve svých tělech, a je možná stejně vroucné jako mateřská pouta, jako pocity matek, které chrání svoje děti. Str. 136

Přišla za svítání není knihou, která by hladila po duši. Je to román, který zraňuje – ale právě tím se zapisuje hluboko do paměti. Pokud se do něj čtenář odváží vstoupit, čeká ho silná, nelehce zapomenutelná zkušenost.