Být mnemonikem není záviděníhodné

Alexandr Romanovič Lurija, Malá knížka o velké paměti, Portál, 2024, ****

Anotace
Nepříliš rozsáhlá studie významného ruského psychologa je mimořádným svědectvím o jeho téměř třicetiletém zkoumání člověka, jehož paměť neměla zřetelné hranice nejen pokud šlo o její rozsah, ale i co do trvalosti zapamatování. Luria díky své důvěrné znalosti muže obdařeného mimořádnou pamětí, s nímž vedl řadu rozhovorů a prováděl mnoho testů, popisuje v bohatých detailech nejen zjevné přednosti úžasné paměti, ale i její překvapivé slabiny. I s pomocí doslovných přepisů jeho výpovědí můžeme nahlédnout do mysli člověka neschopného zapomenout a sledovat, jak se jeho mimořádná paměť projevovala v ostatních stránkách jeho osobnosti, v jeho myšlení, představivosti a chování, jak ovlivňovala jeho vnitřní svět i kontakt s okolím. Kniha patří ke klasickým dílům světové literatury o lidské paměti a ani po letech neztratila nic ze své fascinující intenzity.


Tato drobná knížka seznamuje čtenáře s fungováním lidské paměti na extrémním případu muže označovaného jako „pan Š.“. Lurija, významný sovětský neuropsycholog (1902–1977), se dlouhodobě zabýval vztahem mezi mozkem, řečí a pamětí, a právě tato kniha patří k jeho nejznámějším popularizačním pracím.

Jako trenérku paměti mě příběh pana Š. velmi zaujal. Ve svých kurzech se snažím účastníky vést k tomu, aby více využívali vizualizaci, asociace a fantazii – tedy přesně ty nástroje, které mu umožňovaly dosahovat neuvěřitelných výkonů. Jeho schopnost převádět abstraktní informace do obrazů, barev, chutí či prostorových scén je inspirativní a potvrzuje, jak silná může být lidská představivost pro zapamatování.

Zároveň si ale uvědomuji – a Lurija to také zmiňuje – že v případě pana Š. nešlo o „ideální paměť“, ale spíše o anomálii. Jeho paměť byla natolik zahlcující, že mu komplikovala běžný život: nedokázal zapomínat, obtížně generalizoval a někdy se ztrácel ve vlastních představách. To je důležitá připomínka i pro mou praxi – cílem není mít absolutní paměť, ale funkční paměť, která nám slouží.

Velmi zajímavou součástí knihy jsou i různé úkoly, které pan Š. řeší. Nejde na ně matematicky či logicky v běžném smyslu, ale právě pomocí vizualizací a asociací – vytváří si obrazy, příběhy. To přesně odpovídá metodám, které učím: čím živější a osobnější obraz, tím pevnější stopa v paměti.

Kniha je nejen odborně cenná, ale i lidsky hluboká. Ukazuje, že paměť není jen nástroj výkonu, ale komplexní součást naší identity. Pro každého, kdo se o paměť zajímá – ať už profesionálně, nebo ze zvědavosti – je to inspirativní čtení.

PS:
Mnemonik je člověk s mimořádnou, často až fenomenální schopností zapamatovat si velké množství informací.Známým příkladem mnemonika studovaného neuropsychology byl Solomon Šereševskij, který si dokázal pamatovat obrovské množství dat díky synestezii. Synestezie v oblasti paměti označuje fenomén, kdy propojení různých smyslů (např. barva-písmeno, zvuk-chuť) funguje jako přirozená paměťová pomůcka, která výrazně usnadňuje ukládání a vybavování informací. Synestetik si díky dodatečnému smyslovému vjemu pamatuje data, jména nebo sekvence mnohem lépe a živěji než běžná populace.