Bez odpuštění se nedá žít
Ditta Kůtová, Zlá babička, Vyšehrad, 2025, *****
Anotace
Vesnický román, který vychází z autorčiny rodinné historie.
Postupné rozkrývání životních osudů ženy, kterou vnoučata a široká rodina znají jen jako „zlou babičku“. Vyprávění pokrývá časové období 1870–1947 a popisuje nelehké dětství děvčete, které vyrůstá v chudých poměrech na venkově jen s otcem, dále svatbu a soužití s vytouženým mužem, z něhož se vyklube nespolehlivý opilec, dramatické osudy tohoto páru a jejich dětí za první a druhé světové války až k těm vnoučatům, která už vidí jen nepřístupnou a nemilosrdnou stařenu.
Ditta Kůtová postupně odkrývá vrstvy minulosti a ukazuje, že za tvrdostí se často skrývá bolest, zklamání i celoživotní zápas o přežití. Pomalu skládala jednotlivé události života hlavní hrdinky a postupně jsem tak chápala její rozhodnutí, tvrdost i uzavřenost.
Reálně působí také zachycení venkovského života na přelomu 19. a 20. století: každodenní dřina, chudoba, omezené možnosti žen i jejich neustálá závislost na mužích. Kniha připomíná, jak těžký život mnohé ženy vedly a jak málo prostoru měly pro vlastní sny. Zároveň ale nejde jen o historický obraz jedné doby. Autorka píše i o rodinných vztazích, dědičných křivdách a o tom, jak snadno bývá člověk posuzován bez znalosti jeho minulosti.
I když je děj velmi smutný a často až bolestný, knihu jsem přečetla téměř jedním dechem. Autorce se podařilo vytvořit vyprávění, které mne hned od začátku vtáhlo a nepustilo až do poslední stránky. I vám, možná, po dočtení zůstane hlavně otázka, kolik „zlých“ lidí bychom možná viděli jinak, kdybychom znali jejich celý příběh.
Líbila se mi také grafická úprava knihy, kterou krásně doplňují autorčiny ilustrace.
PS:
Bez odpuštění a smíření se nedá smysluplně žít. Pokud budeme zůstávat v našem neodpuštění a budeme si všechno neustále pamatovat, naše vztahy budou zablokovány. Odpuštění znamená rozhodnutí vzdát se nároku na odplatu, vzdát se určité pomstychtivosti za to, že mi někdo ublížil. Mohu odpustit a zranění přitom může zůstávat a mohu si pamatovat, co se stalo... Vím, že ten druhý mi ublížil, můžu mu to i říci, ale dávám mu šanci, že může být lepší, nezavírám ho do žádného definitivního odsouzení, nelámu nad ním hůl. Nebezpečím neodpuštění je zahořklost a tvrdost srdce, to vede až k beznaději a zoufalství. (P. Antonín Krasucký)