Romance jako psychohygiena

Katarína Gillerová, Ráno nepláču, Motto, 2007, ***

Anotace

Jak si osud zahrává s lidským životem? Říká se: „do třetice všeho zlého.“ Martina žije sama s malou dcerou v Bratislavě. Zažila vášnivý zakázaný vztah s Viktorem i manželství s nemilovaným mužem, který ji jednoho dne opustil i se všemi úsporami. Musela se vyrovnat se smrtí matky, která se záhadně utopila a následně se smrtí svého autistického bratra. Tím se zpřetrhaly veškeré kontakty se zbytkem rodiny a bojuje s osudem sama. Jak udělat tlustou čáru za minulostí a začít nový život s novým mužem?

Přiznám se hned na začátku, že romance nepatří mezi mé vyhledávané knihy. Přesto jsem již podruhé pozvala k on-line besedě autorku tohoto typu literatury, shodou okolností opět Slovenku. Poprvé to byla „královna slovenské historické romance“ Jana Pronská a tentokrát „slovenská Danielle Steel“ Katarína Gillerová.

Proč zrovna tyto dvě? Protože obě patří v naší knihovně k nepůjčovanějším.

Proč právě teď?  Ta tuto otázku by můj dědeček zanotoval: „Tělo to žádá, tělo to potřebuje, tělo to musí mít.“ Jen pojem „tělo“ bych zaměnila za méně hmatatelnou „duši“.

Kdysi dávno jsem někde četla obhajobu románů pro ženy, která tvrdila, že tuto tvorbu můžeme považovat za prostředek psychohygieny. Dnes už vím, co tím chtěl autor říci.

Covidová pandemie ohrožuje naše zdraví a životy nejen přímo, ale také „ve druhé linii“, která – dle mého – bude mít dalekosáhlejší a dlouhodobější následky. Už rok žijeme ve stresu, uzavření v domovech, mnozí odloučeni od svých blízkých, či bez práce, v existenčních problémech, nebo naopak zcela vyčerpaní.  (Více o tom v semináři Mozek v době covidové.)

A právě to je chvíle pro různé druhy antistresorů. Romány pro ženy mezi ně rozhodě patří.

Katarína Gillerová je profesí ekonomka, vede účetnictví firmám a navíc učí na střední škole účetnictví. Psaní je pro ni koníčkem. A nutno říci, že velmi úspěšným. Její knihy se v naší knihovně nikdy dlouho neohřejí. 

Také v románu „Ráno nepláču“ popisuje obyčejný život obyčejných lidí, přičemž v popředí stojí – jak je u autorky zvykem – mladá žena a láska. V této knize, a jak sama v rozhovoru přiznala, v podstatě ve všech svých, použila retrospektivu. Hlavní hrdinka nás tu a tam, někdy zcela nepostřehnutelně, zavede do minulosti, aby osvětlila, zdůvodnila současné dění.

To mám ráda. Čtenář(ka) je tak nucen(a) se na čtení soustředit. Bohužel to dnes mnoho lidí nedokáže. Proto čím dál tím častěji slýchám/čtu „stížnosti“, že se v ději ztrácejí, neví, kdo je kdo, kdy, kde apod. Nespěchejme! Soustřeďme se! Koncentrujme své myšlenky na děj příběhu! Zapomeňme na chvíli na situaci kolem nás a užijme si trochu romantiky. Když budete číst pozorně, může se stát, že narazíte na vlastní zkušenosti, myšlenky, názory. I to se někdy v románech stává.