Nevstoupíš dvakrát do téže řeky
Rachel Joyce, Milostná píseň Queenie Hennessyové, Cesta domů, 2018, ***
Anotace
Velmi zvláštní román, který se jen částečně odehrává v hospici. Hlavní hrdinka, smrtelně nemocná, zavolá své dávné platonické lásce. A muž se, celkem bez jasného důvodu a poněkud nepochopitelně, vydá pěšky přes půl Anglie, aby dávnou známou ještě viděl. Svébytná beletrie z hospice o věrné lásce, která se nakonec naplní úplně jinak, než jak se tomu běžně rozumí. Pozadí příběhu dokresluje hospic: řeholní sestry a ostatní jeho obyvatelé, jejich besedy, přátelské mudrování i jejich odcházení. Kniha se zalíbí těm, kteří mají rádi neprvoplánové příběhy o lásce a tajemství.
Úryvek
Dnes už stejně nemohu napsat víc. Ruka mě bolí a vzala jsem si z toho ponaučení. Člověk se nedostane do cíle tím, že bude pořád v pohybu, dokonce ani, když jeho cesta spočívá jen v tom, že klidně sedí a čeká. Tu a tam se musí zastavit ve vlastních stopách a kochat se výhledem na mráček a strom za oknem. A pak uvidí, co do té doby vidět nemohl. A potom musí jít spát.
Nedá mi, abych nejdříve nezmínila autorčinu předchozí knihu Nepravděpodobná pouť Harolda Frye. Před sedmi lety jsem jí dala pět hvězdiček a poznačila si k ní: Skvěle napsaná kniha, kterou (možná) docení pouze starší ročníky. V životě každého člověka se objeví tragické momenty, které ovlivní jeho život. Je důležitý na ně nebýt sám. A cítí-li se tak, je ještě důležitější z té samoty ode/jít.
Joyceová tvrdí, že „Queenie“ není pokračováním ani prequelem „Harolda“, ale jeho „společníkem“. Ano, vyprávění se skutečně odehrává ve stejných časových rovinách. V současnosti, kdy H. jde a Q. umírá. V minulosti, kdy se oba snaží vyrovnat s tragedií, která je potkala a poznamenala jejich další životy. Přiznává také, že se touto knihou snažila vyrovnat se smrtí svého otce, který zemřel na stejný druh rakoviny jako Q.
Avšak nevstoupíš dvakrát do téže řeky.
Své hodnocení rozdělím na dvě části – hospicovou a vztahovou.
Pasáže vyprávějící o životě, lépe řečeno o umírání v hospici, jsou velmi silné. Smutné, ale zároveň v sobě skrývají i špetku laskavého humoru a nadhledu. Čtenáři nezbývá než obdivovat těžkou, nezáviděníhodnou práci sestřiček. Zde spisovatelka skutečně zúročila svá pozorování v hospici na severu Anglie, který spravují sestry bernardinky.
Jakmile však Q. zabloudí ve svých vzpomínkách do vztahového, pro mne stále ne zcela pochopitelného, propletence, děj ztrácí na intenzitě. Tajnosti. Dokola a dokola. Týdny, měsíce, roky. Proč? Pak útěk a dvacet let sebeobviňování. Nač? Opět si říkám, že kdyby byli lidé k sobě – samotným i navzájem – upřímní, spisovatelé by neměli o čem psát, filmaři o čem točit.
Máme-li pocit, že potřebujeme odpuštění, nečekejme na smrt. Může být také všechno jinak.